Láska na první obléknutí aneb jak poznat, že jsou to ty pravé šaty

Drahé nevěsty, tentokrát si dovolím začít příběhem. Dle mého je důležitý pro pochopení základní zásady, jak se rozhodovat. Ač se vám bude zdát, že zdánlivě nesouvisí, prosím, nepřeskakujte ho ☺

V létě jsem jeden víkend, jako už pravidelně nějaký ten rok, vařila na dívčím skautském táboře. Kuchyň byla na stanový tábor opravdu krásná. Nacházela se v dřevěném srubu, který byl trochu v kopci. Z jedné strany se do něj vcházelo a na druhé straně byly dveře, které vedly pouze na dřevěnou podestu, kam se dávalo špinavé nádobí. Na podestu vedl ze dveří větší schůdek. Podesta byla poměrně vysoko nad zemí, protože spíše než ze dveří se používala venku z druhé strany (ze země) jako stůl.

Vařila jsem už druhý den. Holky nějak nestíhaly mýt nádobí, tak byla podesta plná špinavých hrnců apod. Chyběl mi ostrý nůž, a tak jsem si pro něj šla z kuchyně dveřmi na tu dřevěnou podestu. Otevřu dveře. Udělám krok. V hlavě se mi mihne myšlenka: Nedělej to! Došlápnu na podestu. A šup, zřítím se a jsem i s podestou asi o 1,5 m níž, na zemi mezi špinavým nádobím. Můj pád vypadal o dost hůř než nakonec dopadl. Naštěstí se mi, kromě ohromné naraženiny na stehně, nic nestalo.

Teď proč vám to vyprávím. Mé tělo, má intuice mě varovaly. Vyslaly nenápadnou myšlenku Nedělej to! a já ji ignorovala.

Tenkrát jsem si slíbila, že budu své tělo poslouchat. No… zdá se to jednodušší, než to je. Uběhlo několik měsíců a já se snažila všímat si toho, co mi říká tělo. Nebyla jsem zvyklá toto dělat. Bylo a je obtížné poznat, co tělo říká. I přes mou snahu, se mi nevedlo nejlépe. Dnes na mě mé tělo přímo křičí. Jak? Je nesmírně a nepřiměřeně unavené. Křičí po odpočinku a já si dávám druhou šanci a snažím se tentokrát opravdu poslouchat.

Co vy? Znáte ty na první pohled neškodné situace, kdy tělo říká, potřebuji na wc a hlava myšlenku zažene s tím, že to počká, než dodělám to či ono. Zrovna teď mi leží na stole prázdná sklenička a tělo říká: Mám žízeň! a co já? Přece dopíši alespoň odstavec článku ne? NE! Zvedám se, napiji a už zase píši ☺

Jak to souvisí s výběrem svatebních šatů?

Vlastně velmi. Sama si to můžete na sobě vyzkoušet.

Oblečte si šaty a poslouchejte své tělo. Co dělá?

Na Vaší tváři se objevil úsměv?
Celá záříte?
Říkáte si WOW, to mi to sluší?
Tak krásná jsem nikdy nebyla?
Jste dojatá?
Cítíte se krásná, neodolatelná, lehká?
Napadá vás: Já mám prsa!
Cítíte štěstí?
Chvějete se?
Ztratila jste řeč? Nebo dokonce dech?

Pak jsou to ony. Ty pravé a vaše svatební šaty.

Nezáleží už na tom, že jste původně nechtěla být za princeznu, že jste si představovala šaty bez ramínek nebo na tom, že si vaše kamarádka myslí, že ty druhé jsou hezčí.

Vnímejte své pocity. Pokud všichni kolem říkají: „Tohle jsou ony, v těch se vdáš!“, ale vy se v šatech necítíte dobře, nejsou to ony, nejsou pro vás, i kdyby byly nejkrásnější na světě.

Věřte svému tělu, věřte jeho signálům, věřte své intuici, věřte sobě.

Věřte mi, ☺ na ničem jiném nezáleží.

TIP na závěr

Šaty vybíráte třeba i několik měsíců dopředu. Bojíte se, že časem začnete pochybovat, že jsou ty pravé? S tím si hravě poradíte. Stačí si zapamatovat nejen šaty, ale hlavně ten krásný pocit. Láska k vašim šatům pak nevybledne ani po svatebním dni.

Přeji všem nevěstám a zvláště mým čtenářkám, ať najdou své šaty snů a hlavně, ať se v nich cítí úžasně, skvostně, božsky.